…pátek 22. září 2006 o šesté hodině večerní vyrazila parta nadšených lidí z ČR směr chorvatský přístav Kremik u Primoštenu, kde se po dlouhých a neplánovaných „komplikacích“, ale i odpočinku a výletě do města nadšeně nalodila na jachtu Bavaria 50. Před slavnostním vyplutím nás čekala ještě slavnostnější mše svatá přímo na palubě, při které se nám dostalo požehnání na cestu z rukou p. Libora. Protože byla tato loď úplně nová, nesmělo chybět ani její požehnání a řádné vysvěcení všech kajut, kormidel, navigačních přístrojů, záchranného člunu, plachet i těch nejskrytějších koutů, které vzal do rukou p. Michael.
Po závěrečném „jeďme ve jménu Páně“ nastala chvíle s velkým CH, kdy jsme odrazili od břehu a vypluli z přístavu… Ač zde byli většinou nezkušení námořníci (až na několik výjimek), vše šlo jako po drátku a za chvíli už se plachtilo „širým“ mořem. Vydatná večeře v podobě bramboračky ala co loď dá, kterou připravila Bubu, zmizela v hladových námořnících během chvíle a následovalo hromadné stěhování ke kormidlům a do postelí. Jako první se ujal kormidla Michael, který řídil loď jako zkušený námořník.
Přes všechny noční nesnáze např. problémy s navigačními přístroji, velké únavy posádky apod. jsme kolem páté hodiny ráno bezpečně zakotvili v přístavu Milna na ostrově Brač, kde v devět hodin pár nadšenců navštívilo místní kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlu a zúčastnilo se mše svaté. Následovala první snídaně na lodi – zkuste si to představit: loď se houpe, v jedné ruce držíte chleba a v druhé hrnek s čajem…
Po posílení těla nesměla chybět ani prohlídka ostrova, který se silně svou architekturou podobal italským přístavům. Strávili jsme zde čas až do druhé odpolední velmi příjemně (např. i prohlídkou velmi netradičního hřbitova). Po vyplutí a nádherné slunečné plavbě jsme dopluli do zátoky Krušica, kde jsme v bývalém krytu pro ponorky vybalili ležení, zaplavali si, zašnorchlovali … Večer byl ve znamení slavení – začalo to mší svatou a následovaly narozeniny Jana, který ke svým 30. narozeninám dostal jachtařskou knížku. Místo plánovaného filmového večera jsme si povídali, zpívali, bubnovali a spali …
Hvězdná obloha byla příjemným společníkem pro spící na palubě, ale ani rybáři, kteří kotvili vedle nás, nebyli špatnou společností.
Ráno o sedmé hodině jsme přivítali nový den slavením mše svaté a po dobré snídani odrazili od břehu – ale co to? Z kopce sbíhá fousatý mužíček, že by Robinson?? Ne-e, náš Michael se ze břehu překvapeně ptá: „Vy už se chystáte odjet??“ Tudíž následovalo manévrování zpět k „molu“ a nalodění – naskočení Michaela. Pak už klidné plachtění až do Vela Luky. Cesta byla náročná, avšak příjemná. Myslím, že celá posádka byla ráda, když mohla večer vystoupit na pevninu a prohlédnout si město, kde mají dochované historické jádro městečka z 15. stol. obehnané hradbami a nejstarší městské divadlo v Evropě z roku 1612.
Před spaním nás ještě Michael pozval k rozjímání nad textem z Písma svatého, kdy Ježíš kráčel po vodě. Právě naše plavba je úplným odevzdáním se do Božích rukou, kde je jedinou možností absolutní důvěra.
Dalšího dne ráno již bylo moře poklidnější, ale i tak to pěkně houpalo. Zadní vítr, který nám foukal do plachet nás poháněl stále blíž k přístavu Statigrad na ostrově Hvar. Prošli jsme si krásné historické centrum, zapěli v kostelíku Salve Regina, obdivovali vynalézavost Chorvatů, s jakou dokázali vyřešit problém s velkým zvonem a malou zvoničkou, a pomalu se spletitými uličkami kolem městského „rybníčku“ vraceli zpět na loď. Zbytek dne byl ve znamení plavby, večeře, povídání, zpívání a následného spaní.
Ve středu jsme se plavili a plavili, užívali si krásného dne, povídali, duchovně se sdíleli, společensky si hráli, modlili, kormidlovali a stále více cítili, že se loď stává naším domovem a každý kapitánův rozkaz je plněn v kratším čase a s větší přesností a jistotou. K večeru nás čekal opět ponorkový bunkr a k naší velké radosti plavání a šnorchlování. Vášniví fotografové se vydali na lov po ostrově a my zbývající připravili palubu ke slavení mše svaté, na kterou přijali pozvání i manželé z vedlejší polské posádky. Ten den se večeře ujali naši otcové a o to víc nám všem chutnalo.
Nastal den české státnosti, i když my jsme hlavně slavili svátek sv. Václava – původně byla snaha zazpívat celou píseň k tomuto patronovi, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme dali v Trogiru dohromady alespoň tři sloky. Cestou tam jsme se míjeli s ryze arabskou lodí Salem, které jsme se očividně na moři moc nelíbili. Jen co jsme jí zmizeli z dohledu, odvážlivci z naší posádky naskákali do vody a nechali se tahat na laně za lodí. Honza dokonce skočil z přídě a dost dlouhou dobu plaval podél lodi, což bylo při její rychlosti obdivuhodné, ale taky hodně náročné (jak nám po vytažení sdělil). Ale to už jsme se pomalu blížili kolem panelového Splitu k historickému přístavu Trogir. Cestou k molu jsme sice míjeli několikahvězdičkovou loď „Galaxia“, ale shodli jsme se, že bychom neměnili.
Procházka nádherným městem plným kostelíků, věžiček, úzkých uliček se spoustou zákoutí, ale i turistů a krámků … V jednom z nich objevila Bubu malé hrací skříňky a Madla, která ten den slavila narozeniny, dostala malý dárek v podobě zahrání oslavné písně Happy birthday. Je takovým zvykem, že kapitán zve celou posádku ke konci plavby na slavnostní večeři. Čekaly nás pravé chorvatské speciality v podobě chobotnic, zubatců, ale někteří měli bohužel to štěstí, že se po večeři cítili ještě víc hladovější než před ní – inu není nad neznámé specialitky. Zpáteční cesta nočním Trogirem byla pro nastupující chlad celkem rychlá a zalehnutí do kajut tím pádem také.
V pátek jsme začali opět slavením, a to mše svaté a svátku Michaela, který dostal krásné námořnické tričko. Před odplutím jsme ještě jednou mohli vyrazit do města. My holky jsme zašly s Bubu na pravé tržiště – každý nám něco nabízel, dával ochutnat a hned už byl ochoten i slevit. Zašly jsme i na rybí trh, kde už sice podle množství končili s prodejem, nicméně vůně se tam linula libá. Po návratu z města se Marek pustil do lovení škeblí a my do jejich drhnutí, vaření, loupání a smažení. Ze začátku byli někteří z nás vůči tomuto pokusu skeptičtí, ale vůně stěhující se nevtíravě na palubu nás nenechala chladnými a za chvíli už jsme si na nich všichni pochutnávali. Markovi se ale v kuchyni nějak zalíbilo, a tak nám spolu s Madlou připravili slavnostní přípitek, který jsme uskutečnili ihned po zakotvení v domácím přístavu Kremik a po jeho zdokumentování. Nechyběl ani meloun, který jsme koupili na tržišti v Trogiru.
Čekalo nás pak už jen balení a uklízení lodě. Ale ještě byl před námi poslední večer a s ním i spousta překvapení. Kapitán všem námořníkům předal potvrzení účasti na těchto 1. Exerciciích na moři, při kterých jsme spolu s Duchem svatým upluli úctyhodných 199 NM3 (duchovních námořních mil).
Po slovech díků a nehasnoucích potlescích nás ještě Michael posílil svým slovem na cestu zpět do všedních dní a po posledních tónech kytary jsme se odebrali naposledy do svých kajut. Pocit to byl zvláštní – člověk si na život na lodi hodně rychle zvyknul a opustit ho vypadalo najednou nějak zvláštně.
V sobotu nás čekala poslední mše svatá a požehnání na cestu, po něm už vyloďování věcí do aut, poslední zdokumentování posádky, loučení a téměř hromadný odjezd zpět do Čech.
Co říci závěrem? Díky – celé posádce, kapitánovi a Duchu svatému, který nás na této plavbě obšťastňoval svou přítomností…
|