Fakt lepčí zůstat doma a jet ve starejch dobrejch kolejích, než se nechat houpat na vlnách s rizikem
žaludečních zmatků. Nenechat se nikým a ničím vystrčit z toho svýho
zaběhanýho a svým způsobem pohodlnýho sterotýpku. Říct si třeba: "Nemůžu
jet, protože bych sobecky opustil rodinu a urval si čas jenom sám pro sebe,
nebo třeba, že jsem v práci nenahraditelný, nepostradatelný atp. A hlavně!
Nebejt otevřenej a neříkat bližním kolem sebe co mě skutečně trápí na duši.
Netahat ven to špinavý prádlo, za který se tolik stydím, protože jsem ještě
neuměl přijmout sama sebe tak, jak mne uplácal Hospodin. Lepčí nechat si ten
svůj starej dobrej ksicht namalovanej dle svýho a ne Hospodinova přání.
Netoužit po té Jeho, ale mít tu svoji vůli! Mít to celé prostě ve svých
rukou a ne v těch Jeho. Jako tvrdej chlap...
Má smysl takhle pokračovat? Nebo je lepší sebrat se a vyplout vstříc
novým horizontům, nad kterými se probouzí a zapadá slunce dnů, které mi
byly dány? Zbavit se srachu a promluvit o tom, jaký skutečně jsem, před
ostatními brášky v Kristu? Zbavit se toho zkurvenýho strachu, který mi
brání otevřít se Hospodinu a nechat k sobě konečně začít proudit tu Jeho
nekonečnou a milosrdnou Lásku. Dát s ním řeč v modlitbě a podělit se s Ním
také o ten svůj kříž, aby mě přestal tak zoufale tížit, tlačit, drtit...
Přiznat si svoje bolesti, že spoustu věcí prostě nezvládám a nemám na ně - a
oddat se do Hospodinových rukou v bezpečném prostředí posádky vedené dobrým
kapitánem a vyslancem Božím - knězem.
V jakémkoliv společenství, naplněném bratrskou láskou, se naše rány a
stará zranění na duši, skrze bratry v něm léčí a v té lásce roste naše
osobnost. A my pak můžem v klidu začít zrát jako kytka, která dostala dost
vláhy. My se prostě musíme učit milovat své bližní kolem, jinak nemůžeme
skutečně a poctivě také milovat a uvěřit v Hospodina. Protože Bůh je Láska.
Na naší lodi byla tahle Láska, byla to třída naplněná dobrými žáky a vedená
tím nejlepším Učitelem. Společně jsme se modlili za bolesti a trápení toho
druhýho, protože nám Pán slíbil, že kde se budou modlit dva a více bratří v
Jeho jménu, tam i On bude o to silněji přítomen. Tak jsme tomu nejen
uvěřili, ale hlavně !!! - skutečně to tak i udělali. Využili té šance být
týden spolu bez rušivého působení vnějšího světa kolem nás a modlili se tak,
že kdokoliv zvenčí, kdo by na nás pohlédl, by si musel myslet, že jsme asi
hulili, ale fakt dost silnou travku. A děly se a dějí se s námi po návratu
domů věci, které nelze sdělit. Bohu žel.
Věci, které je totiž zapotřebí prožít si a udělat sám. Ve svobodě
rozhodnutí, které nám dává náš milující Pán a vládce. Proto jsem rád, že
jsem za plavby s touto posádkou mohl tlouct na nebeskou bránu a žíznit. Že
jsem se cítil jako milovaný Boží syn díky bráškům kolem sebe na palubě.
Proto mohu vydat svědectví, že jsem na této plavbě pevněji přimknul k Bohu a
má duše volá: "Aleluja!" Proto Vám s radostí v srdci mohu o naší plavbě říci
jediné: "Pán žehnej Oldovi, kapitánovi Liborovi a knězi Krištofovi, kteří
nám na naší plavbě tak nezištně sloužili. Skrze ně pak Hospodin společně s
celou naší posádkou mohl vybudovat to, co On sám chtěl a ne my. Pán žehnej
také Vám všem, kteří nyní čtete tyto řádky, až se budete rozhodovat, zda
vyplujete na Exercicie - vlnám v ústrety. Pán žehnej všem, kteří právě
plují, a také posádkám, které se teprve plavit budou. Howg. Domluvil jsem.
Byl jsem při psaní těchto řádků s Vámi se všemi zase chvíli rád Pavle,
Jardo a Marku co lezete po stromech, jak to dělají správní a stateční
drevokocůři, Dane co vypadáš a mluvíš jako Ježíš, Jiříku, který ses o nás
všecky s takovou láskou staral a napájel nás alkoholickými poháry s brčky a
třešinkami, Petře tichá a pevná skálo, Honzo ty lásko moje jediná,
Kosatko, který kam přijdeš, tam je sranda, Zdeňku vousů zbavený, pravdivý
Ludvíku od lesa, Libore pohodový a statečný kapitáne a Krištofe, laskavý
taťko nás všech co jsme pluli.
Ing. Vlastimil Kolář, Chlap, Exercicie na moři 2010
|